Vzpomínáme na naše pejsky Dášu a Bobíka

Jak to bylo.... Jednoho dne jsme šli s mým bratrem domů ze školy. Mě bylo 10 let a bratrovi 9. Asi 300m od domu jsme potakli známého odtatínka, který si vedl na vodítku štěně. Velmi se podobalo psovi, kterého jsme měli jako hodně malí. Bylo celé bílé, jen hlavu, bok a zadek mělo černé. Zeptali jsme se na jméno. No děcka, jmenuje se Dáša. Jaká náhoda. Úplně stejně jako ten náš první pes. Řekla bych, že každé takto zbarvené štěně v té době se jmenovalo po knize a večerníčku Dášenka od Karla Čapka, která v té době byla velmi populární. Pán nám řekl, že jde někde psa udat, protože jeho přítelkyně jej s ním vyhnala, že v bytě psa nechce. Ihned se ptal jestli bysme ho nechtěli. Můj bratr hned poznamenal ať jde s námi, že se otce zeptáme. Táta samozřejmě hned kroutil hlavou, ale jakmile jsme my děti začali žadonit, pán k tomu hned přidal, že bychom si ho mohli vzít třeba na víkend na zkoušku. To už táta nevydržel a řekl, tak jo. My děti jsme jásaly a pán odešel. Táta jen zabručel, že jsme hloupí, protože ten chlap už se u nás neukáže. A měl pravdu. Dášenka seděla týden u branky a čekala na něj. Pak už byla jenom naše.

Dášence bylo údajně půl roku takže narozená byla tedy někdy v září 7. První týden měla Dáša krušný. Měli jsme ji doma v našem dětském pokoji a spinkala s námi v posteli. Nejspíš ale byla krmená velmi špatně a třikrát nám na koberci udělala bobkový koláč až to máma nevydržela a řekla, že musí být venku. a tam i zůstala. zvykla si tam na tolik, že už nechtěla být doma. Ráda spala stočená ve sněhu a hlídala u brány. Nevím jaké rasy Dáša byla, ale uměla na rozdíl od jiných psů výt. Vždycky dělala: "Vhůůůůůů, vhůůůůů", když měla radost a u toho se jako kdyby smála. Dášenku jsem naučila mnoho povelů. Učila se je skoro sama. Udělala by pro mě cokoliv. Jedním z nich byl povel lehni a když jsem ho řekla ještě jednou tak se překulila na záda jako na vrchním obrázku, abych ji podrbala na bříšku.

Nejtěžší povel co jsem ji naučila bylo lezení po žebříku na 5. příčku. Bohužel tento trik se jí stal později osudným, protože se naučila přelézat naprosto každý plot a byla nezastavitelná. Velmi často nám utíkala a honila slepice od sousedů. Dvě taky zakousla. Pokud nemohla přelézt, podhrabala se. Jednou když takhle utekla, čekala na mne před školou. Seděla a čekala. Pak semnou šla domů. Já byla její oblíbená panička. Dokonce když jsme se prali s bratrem, vždy se postavila na zdní, opřela se mu předními packami o břicho a s upřeným zrakem a lehkým vrčením mu sdělila ať toho hned nechá. Bránila mě. Sama od sebe. Byla to taková moje Lassie a pro mne to bude navždy nejjedinečnější pes na světě. 

16.12.1996 jsem přišla domů ze školy a milá Dášenka nikde. Tak ji volám, hledám, ale našla jsem ji až v kůlně, kde byla pohozená stará matrace. Ona se na mě podívala neviným pohledem a vedle ní se choulely tři klubíčka, tři malinká štěňátka. Vůbec jsme nevěděli, že je březí, protože to přes její husté chlupy nebylo vidět. Bohužel jsem našla jedno štěňátko zabalené v bláně a bylo mrtvé. Byla to škoda, protože to bylo jediné černobílé, kdežto ostatní byla černá. My děti jsme měli velikou radost. Rodiče samozřejmě ne. Štěňátka se narodila na sníh, tak jsme je měli doma a Dáša chodila na pravidelné krmení, jinak byla venku. Jak štěňátka rostla, pochopili jsme, že otec byl sousedovic černý pudl, protože pejskům se začaly kudrnatět kožíšky a točit ocásky. První pejsek dostal jméno Maxipes fík (byl největší a huňatý) černý s bílou náprsenkou. Vzal si ho jeden hodný pán a měl ho celý jeho život. Druhý byl čertík Bertík, protože byl celý kudrnatý a měl stejnou barvu. Toho si odnesla jedna starší paní. Poslední byl Bobík, který byl také černý, ale jediný z těch tří co byl s pálením. Dostal jméno z knížky 101 dalmatinů ode mne, protože jsem nemohla na žádné jméno přijít a tak jsem zalistovala knihou a líbila se mi tam věta: "A nejstatečnější pejsek Bobík vrčel na bandity". Dole je fotka všech tří nezbedníků pohromadě jak se tahají o kus chlupatiny. Bertík je vpravo v rohu - má hlavičku hned u Fíka. Další fotka je Dáši s Bobíkem, který je ještě malé štěně.

Dášenka po prvních a jediných štěňatech byla kastrovaná. Další štěňátka už jsme nechtěli. Dáša si nejraději hrála s klacky a plavala pro ně i ve vodě. Bobík zase miloval tenisáky a do vody nikdy sám nevlezl. S kočkami a koťátky byli vždy kamarádi. Dáša dokonce hlídala kočce i koťátka, když byla kočka na lovu a nosila je zpátky do boudy kde je kočka předtím porodila, protože měla v Dáše oporu.
Maminka jim později stloukla velkou zateplenou boudu, takže se o sebe zahřívali.  Koberce a deky tam nechtěli, všechno vždy vytahali a spali na prknech. Na zimu jim vždy narostly huňaté kožíšky. Bobíšek nám tady na fotce dole zarostl poprvé jak je na fotce. Je hrozně špinavy jak se válel v prachu. Koupat jsme ho mohli až po zimě, takže fotka byla těsně před koupáním a stříháním. Stříhání je prostě utrpení a u Bobíka, který je po pudlovi to bylo nutnosti každý čtvrt rok, jinak se mu dělaly husté dredy. Tak si ale zvykl, že u toho spal. Na fotkách je jedno z jeho ostříhání. Každý čtvrt rok jsem se snažila o jiný střih. Na jedné z fotek jsou jenom Bobíkovy chlupy po ostříhání kdy jsem z nich sestavila jeho obraz. Fotky s brýlemi se fotily do jedné soutěže kde vyhrály 2. místo. Měla jsem i několik fotek kde jsem Dášu oblékala do mých dětských oblečků. Do vestiček, tepláků, kloboučků a triček. Kdo mohl tušit, že později si na tom lidi udělají byznys :D

Tady mám dvě staré fotečky ze zimy 1997 . Je mi tam 13 let. Takže pesanům bylo Dáša 3 a Bobík 1 rok.

Posledních 5 fotek jsou podzim a zima r. 2007. Dáša byla už úplně hluchá, ale naštěstí uměla pochopit spoustu gest.

Bohužel 2.února 2009 naše fenka Dášulka náhle zemřela ve věku 14 let a 5 měsíců. Máma mě ráno vzbudila a řekla mi to. Hrozně jsem začala plakat a nepřestalo to až skoro do večera. Bohužel pro ni se podhrabala k sousedům, kde byly dva NO na hlídání objektu. Nejspíš jak byla hluchá, neslyšela je jak se k ní blíží a to se jí stalo osudným. Nikdy dřív se k nim nepodhrabala. Našli ji noční hlídači a hodili nám ji přes plot. Až ráno, když přišli denní hlídači, oznámili to mámě. Bobík unikl jen o vlásek. Zrovna tu noc sněžilo a on seděl vedle mrtvé a zasněžené Dášenky, jeho mámy, věrně jako vždy. Dášulka již není mezi námi a snad je jí teď líp v jejím pejskovém nebi.

Byla jsi statečná, usměvavá a nikdy bys člověku neublížila. Tak jsi byla věrná. Hrozně nám budeš chybět holka moje! Hrozně moc jsem tě měla ráda! Byla jsi semnou od dětství a já s tebou od štěněte. Máme spolu spoustu krásných chvil. Když jsem tě učila různé povely, když jsme se šli spolu koupat..... Už nikdy tě nebudu moct obejmout a ty mě nikdy neolízneš tvář, ale pořád budeš v mém srdíčku, protože jsi byla ten nejlepší pes, kterého jsem si mohla přát. Nikdy nezapomenu na tvoje hnědá kukadla a tvoji přítulnost. Vím, že jsi měla ráda i ty mě, protože když jsi byla malá tak jsi mě bránila a kdyby sis měla vybrat pána, šla by jsi za mnou a za to ti mockrát děkuju. Moc jsem se bála tohoto dne, ale už je tady a já s tím nic neudělám. Tak alespoň doufám, že je ti dobře a že nezapomeneš v té dálce i ty na mě.... Jednou budeme zase spolu, uvidíš.

Budeš mi chybět Dášulko....

Tady poslední dvě fotky, které jsem fotila na podzim r. 2008.

Bohužel po tom co Dášulka zemřela, Bobík zůstal sám. Mysleli jsme, že je hrozně smutný z úmrtí jeho parťačky a tak jsme ho vzali domů. Jen ležel a přemýšlel. Tak jsem si, řekla, že ho ostříhám a necháme ho do jara doma. Při stříhání jsem ale zjistila, že má na 3 místech slepené chlupy krví a tak jsme šli k veterináři. Ten konstatoval, že ho nejspíš pokousal nějaký velký pes. Měl totiž jednu díru po zubu v boku a dvě ve slabinách. Byl pokousaný od těch vlčáků. Hrozně ho to muselo bolet a navíc byl hrozně nešťastný bez Dášulky a nevěděl co má dělat. Dostal antibiotika a tak alespoň chvíli spal jak byl unavený. Vyfotila jsem ho hned po tom co jsme přišli od veterináře.

Bobík stále bloumal po zahradě a nevěděl kam jít, když neměl svůj velký vzor. Pak jednoho dne jsme museli hlídat pejska z rodiny. Fenečku husky - Ajlušku. Byla u nás na 10 dní a Bobík jakoby ožil. Za Ajluškou chodil, tak jako za Dášulkou a měl zase tu radost v očích. A my se rozhodli, že mu musíme pořídit kamaráda.

A tak se taky stalo. Vzali jsme si k sobě Teddyho. Bernského salašníka. Bobík je moc rád, že za ním může pobíhat tak jako kdysi za Dášulou a že má parťáka na dlouhé večery. Takto proběhlo seznámení. Kámoši jak hrom.

Srpen 2010. Teddýsek a Bobík s Miluškou od ségry. Poslední společné fotečky našich pejsanů.

Bohužel 18. 2. 2011 zemřel náš pejsek Bobík stářím v dožitých 14 letech a 2 měsících. Byl to velmi smutný den. Bobík byl na tom poslední dobou už velmi špatně a už chudáček ani neviděl, neslyšel a poslední týden už ani nechodil. Měli jsme ho už doma přes noc, ale ani to nepomohlo. Odešel poklidně v noci na pelíšku a ráno kdy jsem se vzbudila už nebyl.

Byl jsi moc hodný pes! Měli jsme tě rádi stejně jako tvoji maminku. Když jsme tě tenkrát dali sousedovi a ty pokaždé když jsme šli s tvojí mámou okolo jsi na nás kňučel až jsme si tě vzali zpátky, věděli jsme, že už budeš navždy náš. Byl jsi tak věrný, měl jsi hrozně rád hlazení a drbání a nikdy by jsi člověku neublížil. Rád jsi dával pusinky a vždy sis přišel pro pomazlení. Budeš mi moc chybět, ale doufám, že jsi se už potkal s Dášulkou a spolu se teď honíte za duhovým mostem tak jako jste to dělali tady na zemi...

Moc mi chybíš ty naše trdlo....

Tady poslední dvě fotky, které jsem fotila na podzim r. 2010.